V tomto příspěvku z družstevní historie bude připomenuto jedno ze skupiny družstev s tzv. netypickou družstevní činností, které u nás vznikaly na sklonku 18. a počátku 19.století za účelem vybudování a provozování objektů či institucí, sloužících veřejnému zájmu, kultuře a vzdělání.
Právě s tímto záměrem se také zrodil nejprve spolek Česká filharmonie a později i skutečné družstvo podle „ družstevního „ zákona z roku 1873 - České filharmonické družstvo. Jejich zrod a existence jsou nejen dokladem tvůrčí a umělecké činnosti, ale vypovídají také o velkém lidském nadšení i obětavosti a také o osobních vztazích a osudech řady významných postav tehdejšího českého hudebního světa, neboť členy spolku i družstva byli mnozí přední umělci či známé osobnosti kulturního dění. Za všechny jmenujme alespoň několik nejznámějších z nich jako byl Karel Kovařovic, Oskar Nedbal, Ludvík Vítězslav Čelanský, Dr.Vilém Zemánek, Václav Talich a další.
Je ovšem smutnou pravdou, že vedení spolku a později i družstva se takřka neustále potýkaly hlavně s akutním nedostatkem financí, což oslabovalo činnost orchestru a vedlo až k mnohým kritickým situacím a osobním konfliktům.
Na počátku stála snaha vytvořit hudební seskupení, které by pořádalo koncerty pro veřejnost. Tu můžeme v českých zemích sledovat již na počátku 19.století. Například roce 1803 vznikla Jednota umělců hudebních, o rok později Spolek pro pořádání pátečních koncertů a v roce 1808 byla ustavena Společnost pro zvelebení hudebního umění v Čechách. Pokusy o založení samostatného symfonického orchestru však byly úspěšné až v roce 1894, kdy byl založen spolek Česká filharmonie. Jeho členy byli hudebníci orchestru Národního divadla. Zdrojem příjmů spolku měly být vedle členských příspěvků výtěžky ze symfonických koncertů, které se měly uskutečnit alespoň čtyři do roka. Vedle činných členů měl spolek členy zakládající s ročním příspěvkem 100 zl. a členy přispívající s příspěvkem 10 zl. ročně, kteří měli právo navštěvovat koncerty. V čele spolku stál správní výbor a dále zde působil ještě umělecký výbor jako poradce při sestavování programu. Prvním předsedou správního výboru byl zvolen Alois Paleček, tehdejší první houslista orchestru Národního divadla. Ředitelem koncertů byl jmenován hudební skladatel a dirigent Karel Kovařovic. První koncert se kvůli neshodám ohledně dirigování jednotlivých koncertů opozdil a uskutečnil se v pražském Rudolfínu až 4. ledna 1896 za řízení známého českého hudebního skladatele Antonína Dvořáka. V průběhu následujících let se v České filharmonii vystřídalo sedm dirigentů. Teprve v roce 1900 došlo k volbě stálého dirigenta, kterým se stal další známý český hudební skladatel, dirigent a violista Oskar Nedbal. Nicméně osobní spory vedly k tomu, že v únoru 1901 orchestr vstoupil do stávky. Výsledkem bylo sestavení nového samostatného orchestru pod stejným názvem , tedy Česká filharmonie. Bylo vydáno provolání k národu o založení a cílech, a zároveň bylo apelováno na veřejnost i jednotlivce, aby se stali zakládajícími členy nebo alespoň darováním příspěvků umožnili existenci tohoto nového orchestru České filharmonie. 15. října 1901 byl uspořádán první representační koncert, který se setkal s velmi příznivým ohlasem. Bohužel problémy se získáváním finančních prostředků a udržováním umělecké úrovně orchestru byly stále větší. Příznivci orchestru i někteří členové začali uvažovat o založení družstva podle vzoru Družstva Národního divadla. Protože však většinu členů orchestru zatím tato myšlenka neoslovila, byl záměr odložen a jednání o vzniku družstva byla znovu obnovena a realizována až o 2 roky později.
České filharmonické družstvo bylo ustaveno 11. října 1903 v sále Měšťanské besedy v Praze. Byl zvolen správní výbor, jehož předsedou se stal Oskar Nedbal, místopředsedou dr. Ferdinand Tonder. Do rejstříku společenstev u c. k. obchodního soudu v Praze bylo zapsáno 6. listopadu 1903.
České filharmonické družstvo bylo založeno jako společenstvo s ručením omezeným s cílem „zříditi a udržovati samostatný symfonický orchestr a pořádati vlastní koncertní podniky nebo jiným podnikům jej propůjčovati“. Členem se mohl stát každý, kdo složil v hotovosti alespoň jeden podíl ve výši 250 K. S výborem spolku Česká filharmonie bylo sjednáno, že movité jmění – tj. nástroje, pulty na noty, kancelářské zařízení atd. bude předáno k dispozici družstvu, orchestr si ponechá název Česká filharmonie a všechny podpory, dary a atd. připadnou nadále družstvu. Již o rok později si České filharmonické družstvo otevřelo i vlastní kancelář se stálým personálem. Koncem roku 1904 mělo družstvo 29 členů se 40 podíly. Získalo dotaci od města Prahy i některých městských obcí, peněžních ústavů i od mnoha soukromníků. V celkem úspěšné sezóně roku 1905, kdy bylo uspořádáno celkem 259 koncertů, byl původní poměrně vysoký deficit rozpočtu družstva podstatně snížen na pouhých 302 K.
Další vývoj však již nebyl tak příznivý a finanční deficit hospodaření družstva rok od roku opět narůstal.
V roce 1908 se v Praze konala Jubilejní výstava pražské obchodní a živnostenské komory. Výbor družstva získal pro orchestr angažmá výstavních koncertů. Družstvo však muselo přistoupit na některé podmínky, týkající se hlavně rozšíření orchestru. Celkem bylo uspořádáno 157 koncertů. Výstavní koncerty sice posílily Českou filharmonii morálně, ale hospodaření bylo dále v neutěšeném stavu a přežít dále se dařilo pouze díky štědrým mecenášům dr. Ferdinandovi Tondrovi a Rudolfovi Bettelheimovi. V roce 1911 získalo České filharmonické družstvo pro koncerty Smetanův sál v nově vystavěném Obecním domě, do kterého se sice vešlo více posluchačů, než do sálu v Plodinové burze, kde orchestr dosud vystupoval, ale vyžádal si bohužel i větší režii. V průběhu dalších let byly pořádány vedle pravidelných koncertů i koncerty mimořádné, například o vánočních svátcích. V letních měsících koncertoval orchestr v Lázních Luhačovice. Uskutečnily se i umělecké zájezdy do zahraničí ( Polsko, Záhřeb, Terst, Benátky ). I přesto byla finanční situace trvale kritická a zvyšovala napětí v orchestru. Na začátku ledna roku 1914 se proto konala schůze výkonného výboru družstva, na níž bylo konstatováno, že dluhy společenstva činí 109 000 K a nezajistí-li se pro budoucnost krytí každoročního deficitu musí být existence České filharmonie skončena. Byl ustanoven tzv. Sanační komitét České filharmonie, ve kterém byly zastoupeny význačné osobnosti kulturního i politického života a bylo usneseno, že se komitét obrátí na města, veřejnoprávní a soukromé instituce s prosbou o finanční podporu na záchranu orchestru České filharmonie. Aktivita komitétu byla úspěšná. Mimo členských příspěvků byly získány i četné podpory a soukromé dary, z nichž byl vytvořen tzv. garanční fond, který měl sloužit ke krytí případných budoucích deficitů. Existence České filharmonie se zdála být zachráněna alespoň na jeden rok. Bohužel vypuknutí I.světové války zmařilo veškeré plány do budoucna. Valná většina členů orchestru musela narukovat a Filharmonické družstvo zastavilo svou činnost. Přesto se zbylí hudebníci orchestru Česká filharmonie rozhodli pořádat koncerty na vlastní účet. Chybějící hráči byli doplňováni ad hoc z pražských divadelních orchestrů. Po skončení války se tento orchestr nacházel v kritickém stavu, zmítaný vnitřními osobními spory a samozřejmě ve finanční tísni. V listopadu 1918 byla vyslovena vedení družstva, které v období války zcela selhalo, nedůvěra. V únoru 1919 bylo zvoleno nové představenstvo a usneseno, že napříště může být členem družstva jen ten, kdo působil v České filharmonii alespoň 3 roky a umělecky se osvědčil. Zároveň bylo zřízeno ministerské Kuratorium v čele s intendantem, složené ze zástupců vlády, hudební veřejnosti a orchestru. V únoru byl vydán ministerský dekret o umělecké správě České filharmonie, v němž byla zdůrazněna samostatnost Českého filharmonického družstva ve vztahu ke Kuratoriu. Zlepšení situace orchestru však nenastalo. Vyskytly se i názory, že orchestr by měl být zestátněn, neboť bylo jasné, že příčinou většiny uměleckých i osobních krizí je hlavně setrvalý nedostatek financí. V září roku 1919 proto vznikla Česká filharmonická společnost, ve které byli zástupci finančních kruhů, družstva a orchestru, aby řešila složitou situaci orchestru. Na chvíli nastal zdánlivý klid, ale přišel další otřes a to v podobě vzniku konkurenčního soukromého orchestru, který založil a platil z vlastních prostředků továrník Vladislav V.Šak, pianista, dirigent a skladatel. Zdá se, že by byla činnost orchestru České filharmonie definitivně skončila, kdyby nepřišla nečekaná pomoc v podobě vynálezu rozhlasu. Rozhlasová stanice ve Kbelích u Prahy začala vysílat 18.května 1923 a zahájila i zcela novou éru koncertní produkce na dálku. Mezi průkopníky zkušebního rozhlasového vysílání náleželi i členové orchestru České filharmonie. Produkce se sice zprvu omezovaly jen na sálová nebo jednotlivá koncertní čísla, ale technický pokrok pokračoval a rozhlas se tak, mimo jiné, stal i významným koncertním producentem. A to de facto zachránilo existenci orchestru České filharmonie. České filharmonické družstvo sice existovalo dále, ale již bez podstatného vlivu na orchestr. Jeho likvidace byla provedena 2. června roku 1938. Tím se skončila složitá historie Českého filharmonického družstva.
Orchestr Česká filharmonie však pokračoval dále ve svém vývoji a v současné době velmi úspěšně prezentuje pestrý repertoár skvostných děl vážné hudby nejen na domácích ale i světových pódiích.
Mgr. Vladimíra Vávrová
